****
Před otcem Thomasem dřepí na bobku několik dětí.
Swina, náčelník hloučku, pokyne otci. Jsou připraveni.
Reverend Thomas věděl, že by ho doma starší církve nepochválili. Nebylo zvykem, aby se v jeho církvi mše sloužila po římském způsobu. Ale těm bosým, usopleným, vykuleným dětem uprostřed ničeho snad takový slavnostní ráz mše lépe vstoupí do zmatených dušiček.
I Thomas je připraven. Už od včerejšího večera.
Pravda, oltář by v civilizaci nesnesl ani ta nejshovívavější měřítka, ani mešní potřeby neodpovídají tradici. Ale Thomas si za svého působení v misii musel mnohdy poradit po svém. Bůh to jistě pochopí.
Na stole spleteném z proutí a pokrytém prostěradlem, na kterém Thomas spával, a kterým se k ránu přikrýval, stála láhev coca-coly. Vedle ležela krabice sušenek, v plechovce od fazolí vadla narychlo natrhaná kytice. O plechovku opřel jednoduchý kříž.
Kolem kytice poletoval bzučící hmyz.
„Hodilo by se kadidlo“, říká si pastor a vzpomíná na vůni z dětství, kdy ještě jako katolický ministrant houpal nad oltářem vykuřovadlem s dýmající pryskyřicí z keře Boswellia. Pastor byl zaníceným přírodovědcem.
Ztichlé a zaražené děti nespouští oči z vysokého muže, který o něco žádá svého jediného ducha a s rozpaženými pažemi něco drmolí. Mužův hlas jim zní jako zpěv bojovníka, který to přehnal se žvýkáním.
„Ama, ama, ama,“ odpovídají ochotně na výzvu otce Thomase, aby po něm opakovali „amen“.
Neví, proč mají říkat slovo noha – ama, ale u tohoto muže už je stěží může něco podobného překvapit.
„ Otče náš na obloze, sviť jméno tvé, buď náčelníkem, ať je, co chceš ty, mezi mraky i na zemi, placky ze stromu saga dej nám dnes a nestřílej po nás šípy a my zase nebudeme střílet po Kanoweiích a udělej, ať nemáme chuť na jejich maso. A odežeň zlé duchy. Noha,“ prozpěvuje Thomas Ho-más.
„Noha, noha“ opakují děti po otci, který v duchu pochybuje, že děti modlitbu pochopily, i když se snažil, seč mohl.
Rozhodne se, že další modlitbu i kázání vynechá.
Z krabice vyndá několik kulatých, trochu vydrolených sušenek.
„Toto je tělo Kristovo,“ pronese slavnostně.
Pak vezme do obou rukou láhev coca-coly, odzátkuje a pozdvihne ji se slovy „toto je jeho krev“.
Je mu jasné, že sušenky a limonáda nejsou zrovna košer, jak by řekl jeho navigátor, ale kde má tady vzít hostie a víno? Ještěže se láhev nerozbila, původně ji sebou brát nechtěl, ale pak si řekl, že by mu mohla být při setkání s neznámými lidmi nápomocná, a jednu zabalil do starých novin.
Otec Thomas se napil coca-coly a přikousl sušenku. Pak nabídl totéž dětem.
„A je to tady,“ pomyslí si Swina. „To bylo řečí, že jíst lidi je špatné. A najednou – tady máte kus mého syna, dejte si děti, spláchněte to jeho krví …“
Ale nechutná ten Kryštof tak zle, řekne si v duchu spokojeně.
Taky ostatním dětem se objevuje na tvářích nejistý úsměv a natahují se po dalším kousku těla Kristova a dalším hltu jeho krve.
Sladké sušenky a ničemu nepodobná chuť limonády dávají zapomenout na divná slova vysokého muže, který v černém hábitu s údivem a radostí sleduje nečekaný výsledek svatého přijímání. Děti se rozveselily, smějí se svému krkání, z teplé limonády se jim dělají u nosu bubliny. Nazí budoucí křesťánci po sobě prskají drobky sušenek a otec Thomas vidí v jejich očích světýlka naděje. Se křtem ale ještě počká. Vše má svůj čas.
Nebo že by to zkusil nejprve se Swinou?
„Poslyš, příteli,“ obrátí se na Swinu, když houf rozjívených dětí opustí místo svátosti pod širým nebem. „Myslím, že nastal čas pro tvůj křest. Budu se sice muset brzy vrátit do míst, odkud jsem přišel, ale ještě bych tě stihl připravit.“
„Křest? Co je křest?“ nejistě se ptá Swina.
„Taková slavnost. Zasvěcení. Zkouška tvé víry. Budeš přijat mezi skutečné křesťany.“
Swina pocítí, jak po něm přejede závan chladu, a dech se mu zúží strachem. Slavnost, zasvěcení, přijetí, zkouška… Vzpomene si na Kájuna, bambusový nůž v kouzelníkově ruce, na velký Bowieho nůž, který viděl u Thomase ve stanu, znovu pocítí pálení pramínků vody ve škvířících se ranách na svých zádech.
„Neboj, nic to není,“ pokračuje pastor. „Jen tě trochu postříkám vodou, abys… Počkej! Kam běžíš? Co blázníš? Stůj!“